Pokyny pro autory

Pokyny pro autory a redaktory

1. Rukopis, který je přijat do edičního plánu, prošel vědeckou redakcí dvou recenzentů. Autor ho poté uzavře a odevzdá do Vydavatelství jako definitivní – určený pro redakční zpracování.

Je-li povaha rukopisu natolik svérázná, že vyžaduje speciální redakční přístup, nebo panují-li jakékoli nejasnosti, kontaktuje autor ještě před odevzdáním textu vedoucí Vydavatelství, která ve spolupráci s grafiky zváží další postup.

Rukopis je fyzicky odevzdáván na jednom elektronickém nosiči a ve vytištěné verzi (viz bod 4). Rukopis obsahuje titulní list s názvem práce a jménem autora/rů, příp. editora/rů; obsah, hlavní text (příp. přílohy), heslář (pro sestavení rejstříku), anotaci (400-600 znaků), jinojazyčné resumé (nezbytně v angličtině, příp. v dalším světovém jazyce). U textů v angličtině (a dalších cizích jazyků) se vyžaduje rozsáhlé resumé v češtině.

Je nezbytné, aby autor s jakýmikoli dalšími operacemi s rukopisem vyčkal do doby, než mu redaktor po svém čtení a redigování předloží rukopis k opravě, případně k vyjasnění problematických míst. Případné autorské dodatečné zásahy lze včlenit pouze do redigované verze. Od chvíle, kdy autor a redaktor dospějí k finální verzi, text je pokládán za autorizovaný, je připraven k sazbě a jakékoli zásahy do něj bez vědomí autora či redaktora jsou vyloučené.

2. Technicky platí zásada: text píše autor, s autorovým vědomím rediguje redaktor a po koordinaci s redaktorem graficky upravuje sazeč.

Pro hladký průběh prací je nutné, aby text rukopisu neobsahoval žádné nadbytečné formátování a snahy o „grafickou úpravu“. Zejména ne:

2.1. odsazování slov několikanásobnými údery mezerníku nebo tabulátory (na to slouží ve Wordu nastavení odstavcové zarážky);

2.2. proložení znaků (metodou známou z psacího stroje – tedy m e z e r y  m e z i  p í s m e n y);

2.3. vložené obrázky a symboly (šipky, lístky, čáry nad odstavci či pod nimi apod.), barvy (výjimkou jsou níže 6. Vložené texty), stíny, rámečky, podtisk a jiné efekty;

2.4. netextové objekty (obrázky vložené do textu, plovoucí rámečky/boxy s textem apod.);

2.5. automatické revize (jsou-li použity), komentáře a barevná zvýraznění.

3. Co text může/má obsahovat

3.1. základní formátování jako: tučné písmo, kurzívu, verzálky, kapitálky, ^{horní indexy} (např. u vydání v literatuře, ne však u poznámek – viz níže 3.3.) – ovšem s podmínkou, že se užije wordovského formátování, nikoli např. tlačítka Shift nebo Caps Lock;

3.2. automatické odrážky;

3.3. poznámky generované automaticky Wordem (ať už jsou pod čarou, nebo za textem – příkazem „Vložit poznámku pod čarou“, nikoli pomocí ručních horních indexů).

4. Základní požadavky na rukopis

4.1. Text je v elektronickém formátu uložen jako *.doc verze 97–2003 nebo v novém formátu Wordu 2007 (*.docx), nikoli ve starších verzích *.doc 6.0 nebo 95, ani ve formátu *.rtf či *.t602/*txt;

4.2. je napsán pouze systémovými fonty Times New Roman nebo Arial (resp. Cambria/Calibri, které v nové verzi Wordu 2007 nahrazují starší písma) ve velikosti písma 12 (u poznámky pod čarou velikost 10); nepoužívají se žádné jiné fonty (pozor, ani starší verze Times New Romanu či Arialu s dodatkem CE!), ani fonty se symboly, šipkami a podobně;

4.3. znaky, které nejdou v textovém editoru z uvedených písem napsat či vložit příkazem „Vložit symbol“, je třeba tzv. substituovat – přiřadit jim jedinečný řetězec znaků a při odevzdání rukopisu dodat tabulku náhrad, podle níž sazeč daný řetězec nahradí příslušným znakem (např. „*a“ [v textu rkp.] = „ā“ [v sazbě]).

5. Titulky

Texty mívají až několikanásobnou hierarchii titulků. Ty není třeba nijak zvlášť formátovat. Buď je možné použít vestavěný systém stylů ve Wordu a titulkům přiřadit příslušnou úroveň, nebo psát titulky bez jakýchkoli zvýraznění a do vytištěného paré pak naznačit jednotlivé úrovně a opatřit rukopis příslušnou legendou (např. barevně: červená = titulek 1. úrovně, zelená = 2. úroveň atd.).

6. Vložené texty

Pokud text obsahuje delší citáty nebo texty nižší úrovně, které mají být graficky z textu vyčleněny, postupuje se stejně jako v předchozím odstavci u titulků.

7. Zkratky

Se zkratkami doporučujeme v zásadě šetřit. Pokud k nim autoři přistoupí, pak důsledně v rozloze celého textu a v češtině.

7.1. V podrobnějších odkazech na literaturu je možné užít následujících zkratek: ed. (= editor, vydavatel), kol. (v případě více než tří autorů, editorů, překladatelů u jednoho díla), s. případně str., vyd. (= vydání), sv., č., roč., kap., odst., zl. (= zlomek).

7.2. Zkratky n. („= a následující strana“) a nn. („= následující strany“) se s výjimkou odkazů na verše z bible (viz níže) píší vždy za číslem strany a mezerou a následuje za nimi tečka; např.: 120 n.; 356 nn.

7.3. U heslovitě uspořádaných příruček (slovníků, encyklopedií) se neodkazuje na stranu, ale na heslo, a to za použití zkratky s. v. (= sub voce, „pod heslem“). Protože se jedná o zkratku latinskou, píše se v kurzívě.

7.4. Další často užívané zkratky (viz též Pravidla českého pravopisu):

srv. (= srovnej)

pozn. (= poznámka)

př. Kr. nebo př. n. l.

po Kr. nebo n. l.

aj.

apod.

atp.

kupř.

např.

tj.

ad.

7.5. Zkratky citovaných jazyků, pokud je při řídkém výskytu nerozepisujeme: lat., řec., čes., něm., angl., franc., rus., lit., it., skr. (= sanskrt), indoevr. apod.

8. Upozornění na nejčastější chyby:

8.1. v případě číslice nula nepište O (velké o), ale 0 (číslice nula), podobně l (malé L), ale 1 (číslice jedna);

8.2. před interpunkčními znaménky (např. tečka, čárka, vykřičník) nepište mezeru, ale před přední závorkou ano, a to i v pozicích: …možnost vyloučil (!), ale ostatní…;

8.3. za interpunkčními znaménky pište mezeru vždycky, za zadní závorkou jen tehdy, nenásleduje-li interpunkční znaménko, např.: …možnost vyloučil (!) a nedíval se…;

8.4. jsou-li tři tečky: …na konci slova, následuje za nimi… mezera, jsou-li na začátku, mezera se dělá …před nimi;

8.5. nepoužívejte lomítka // v pozici kulatých závorek ( ), což je zvyk z psacího stroje;

8.6. v případě výpustku v citaci používejte hranaté závorky s třemi tečkami uvnitř […], nikoli závorky kulaté;

8.7. fyzikální jednotky oddělujte mezerou od hodnot a od sebe navzájem, pokud nepoužíváte násobící tečky (10 kg; 5 cm; 10,5 mm; 5×5 cm);

8.8. rozlišujte procenta a procentní: 1 % = jedno procento, 1% = jednoprocentní

8.9. při psaní apostrofu nepoužívejte ´ (čárka), ale ’ (apostrof);

8.10. rozlišujte spojovník – („krátká pomlčka“, např. bude-li, česko-německý) a pomlčku – („dlouhá pomlčka“, např. 1960–1972), pro pomlčku v editoru Word užijte CTRL a znak mínus na numerické klávesnici, nebo —

8.10.1. Dlouhá pomlčka s mezerami po obou stranách se píše v následujících případech:

– při spojení dvou opozit (např. černý – bílý, nahoru – dolů);

– v bibliografii mezi jmény dvou autorů (Vašíček, Z. – Mayer, F. nebo J. Škvorecký – J. Zábrana);

– v bibliografii mezi názvy dvou měst vydání (Paris – London);

– ve zkratkách typu Vašíček – Mayer.

[Naopak při spojení dvou slov s ekvivalentním významem píšeme spojovník (např. matka-živitelka, nůž-zbraň).]

8.10.2. Dlouhá pomlčka bez mezer se píše v následujících případech:

– při označení svazků, stran, veršů, roků, staletí apod. (I–IV, str. 356–357, 1997–1998, 3.–4. stol.);

8.11. strany i letopočty vypisujeme vždy celé, např. s. 325–326 (nikoli 325–6), 1991–1995 (nikoli 1991–5); století uvádíme číslicí, příslušná léta naopak rozepisujeme, např. devadesátá léta 19. století (nikoli: 90. léta devatenáctého století);

8.12. mezi iniciálami píšeme tečku a mezeru (např. Hegel, G. W. F.).

9. Poznámky, bibliografie, rejstřík

Autor může podle charakteru své práce vybrat jeden ze dvou níže uvedených způsobů uvádění pramenů nebo odkazování. Ať je jeho volba jakákoli, dbá na jednotnou úpravu údajů.

9.1. Pokud z jednotlivých pramenů cituje ve své práci ojediněle (tj. jednou dvakrát), opatří citát nebo zmínku o něčem poznámkou pod čarou s přesným odkazem na citované nebo zmiňované dílo. Odkaz v textu se vždy nachází za interpunkčními znaménky.

Příklady:

…důvod.²³

…souhlasit.“²³

…termín „jazyková hra“,²³ který je…

…a jinde.)²³

…takto:²³

…v Bojích o zítřek,²³ kde…

9.1.1. V poznámce pod čarou uvedeme při prvním výskytu plný odkaz na dílo (přesná forma a příklady viz níže), při dalších výskytech uvádíme jen jméno autora, název knihy nebo statě a zkratku: cit. d., za níž dáme do závorky číslo poznámky, v níž je dílo citováno poprvé. Např.: cit. d. (pozn. č. 12).

9.1.2. V poznámkách, které následují bezprostředně po sobě a odkazují ke stejnému dílu, název díla a autora neuvádíme, ale použijeme odkaz Tamtéž. Např.: Tamtéž, s. 52.

9.1.3. Je-li název díla delší, můžeme v prvním odkazu zavést zkratku a dále ji používat. Např.: Počátky krásné prózy novočeské (dále citováno jako Počátky).

9.1.4. V poznámkách pod čarou píšeme kurzívou názvy monografií, sborníků a časopisů.

9.1.5. Pro názvy statí, přednášek, kapitol apod. použijeme „obyčejné písmo v uvozovkách“.

9.1.6. Podtitul názvu publikace nebo stati uvádíme majuskulí po tečce. Např. Šalda, F. X., Boje o zítřek. Meditace a rapsodie. [Odlišujeme od psaní s dvojtečkou, jež je součástí titulu, např. Cosentino, A., De Anna, M. (ed.), Hrabal: Immagini di un tenero barbaro.]

9.1.7. Jméno autora uvedeme v poznámkách pod čarou a v rejstříku v tomto pořadí: příjmení, křestní jméno oddělené čárkou. Např. Patočka, Jan. V poznámkách pod čarou lze psát jednotně namísto křestního jména jen iniciálu oddělenou za příjmením čárkou.

9.1.8. Jména autorek v bibliografických údajích nepřechylujeme (v souvislém textu naopak vždy ano).

9.1.9. Jméno editora (editorů) uvedeme v pořadí: iniciála, příjmení.

Např. M. Jankovič, Z. Pešat (ed.)

Např. F. Vodička (ed.)

Je-li však citovaným dílem sborník sám (a nikoli článek ve sborníku), pak se jména editorů uvádějí stejně jako jména autorů, tj. v pořadí: příjmení, jméno (nebo iniciála).

Např. Jankovič, M., Pešat, Z. (ed.)

Např. Vodička, F. (ed.)

Jsou-li u jedné publikace více než tři editoři, uvede se první z nich s následnou zkratkou „a kol.“.

9.1.10. Jméno překladatele uvedeme za názvem díla ve tvaru: přel. J. Fraňková. Např. Arendt, H., Původ totalitarismu, přel. J. Fraňková, Praha…

9.1.11. Pokud vydání nebo překlad následuje s velkým časovým odstupem od vzniku nebo prvního uveřejnění, lze za titul klást do hranatých závorek prvotní datum. Např. Patočka, J., „Masaryk v boji proti antisemitismu“ [1952], in: J. Patočka, Češi II, ed. K. Palek, I. Chvatík, Praha, OIKOYMENH – Filosofia 2006, s. 33–112.

9.1.12. Pokud dílo vyšlo v českém překladu, odkazuje se k českému textu a cituje se z něj (nemá‑li autor vážný důvod činit jinak).

Tvar celého odkazu (včetně interpunkce):

Autor, název, místo vydání, nakladatel rok, stránka.

Autor, název, překladatel, místo vydání, nakladatel rok, stránka.

Autor, „název“, in: editor (ed.), název, místo vydání, nakladatel rok, stránka.

Autor, „název“, název časopisu ročník, rok, číslo, případné datum, stránka.

Autor, cit. d., stránka.

Tamtéž, stránka.

Tamtéž.

Monografie

Bordwell, D., Narration in the fiction film, London, Routledge 1997, s. 260.

Flusser, V., Jazyk a skutečnost, přel. K. Palek, Praha, Triáda 2005, s. 123.

Skalička, V., Souborné dílo. I. díl (1931–1950), ed. F. Čermák a kol., Praha, Karolinum 2004, s. 401.

Emrich, W., Polemik, Frankfurt am Main – Bonn, Athenäum Verlag 1968, s. 131.

Bordwell, cit. d., s. 28.

Tamtéž, s. 29.

Tamtéž.

Článek ve sborníku

Bauer, R., „Die Wiedergeburt des Barock und das Ende des Ästhetizismus“, in R. Bauer a kol. (ed.), Fin de Siècle. Zur Literatur und Kunst der Jahrhundertwende, Frankfurt am Main, Klostermann 1977, s. 206–222.

Článek v časopise

Miłosz, C., „O naději“ [1982], přel. V. Dvořáčková, Kritický sborník 12, 1992, č. 4, s. 1–6.

9.2. Pokud autor cituje pomocí metody „autor – rok vydání“, neuvádí bibliografický údaj v poznámce pod čarou, ale ve svém textu dává za citací zkrácený údaj do závorky v tomto pořadí: příjmení autora, bez čárky za ním rok (případně rok doplněný číselným nebo písmenným indexem, má-li citovaný autor v seznamu literatury více prací v jednom roce), dvojtečka, číslo strany, konec závorky.

Např. „…a další roviny“ (Grossman 1964b: 187).

Cituje-li podle novějšího vydání, uvádí v dataci za lomítkem datum tohoto vydání:

Např. „…a další roviny“ (Grossman 1964b/1991: 366).

Citovaný pramen lze pak lokalizovat dle seznamu literatury. Poznámky pod čarou v tom případě slouží k tomu, k čemu sloužit původně mají, tj. k paralelnímu, doplňujícímu nebo vysvětlujícímu textu.

Tvar celého odkazu (včetně interpunkce):

Grossman, Jan (1964a): Doslov, in Jiří Weil: Život s hvězdou (Praha: Mladá fronta), s. 155–159.

Grossman, Jan (1964b): Horečná bdělost Jiřího Koláře, in Jiří Kolář: Náhodný svědek (Praha: Mladá fronta), s. 185–198.

Vodička, Felix (1998): Struktura vývoje [1969], 2., rozšířené vydání (Praha: Dauphin).

Případně:

Grossman, Jan (1964a): Doslov, in Jiří Weil: Život s hvězdou (Praha: Mladá fronta), s. 155–159, též in Grossman 1991, s. 359–363.

Grossman, Jan (1964b): Horečná bdělost Jiřího Koláře, in Jiří Kolář: Náhodný svědek (Praha: Mladá fronta), s. 185–198, též in Grossman 1991, s. 364–377.

Grossman, Jan (1991): Analýzy, ed. T. Pokorná a J. Holý (Praha: Československý spisovatel), 438 stran.

Vodička, Felix (1998): Struktura vývoje [1969], 2., rozšířené vydání (Praha: Dauphin), 616 stran.

10. Pravidla odkazů k dílům antických a středověkých autorů:

U delších jmen antických a středověkých autorů lze uvádět jen jedno jméno, pod kterým je autor všeobecně znám. V seznamu literatury na konci knihy se pak do závorky uvede celé jméno autora.

Např. Vergilius (Publius Vergilius Maro)

Pokud existuje česká podoba jména antického nebo středověkého autora, dáváme jí přednost.

Např. Řehoř Veliký, Tomáš Akvinský apod.

Pro název díla se používá ustálená latinská zkratka. Na konci knihy uvedeme seznam použitých zkratek, kde uvedeme plný název díla.

Název díla je zvýrazněn kurzívou.

Je-li dílo rozčleněno na knihy, uvedeme číslo knihy římskou číslicí.

Je-li dílo členěno na kapitoly, vždy uvádíme číslo kapitoly (arabskou číslicí).

Mezi všemi číselnými údaji, které odpovídají členění knihy, se píše čárka, nepoužívá se mezera (mezera je jen za názvem díla).

Např.:

Aristotelés, Met. VII,7,1032a12.

Platón, Tim. 62c–63e.

11. Pravidla biblických odkazů: používáme zkratky podle českého ekumenického překladu z r. 2001. Pokud je součástí zkratky číslice, nepíše se mezi ní a písmennou částí mezera. Celá zkratka je v kurzívě.

Např. Gn 2,2–15; 2Kr 19,29; 1K 12,12

Pokud chce autor odkázat na více řádků, které nenásledují přímo za sebou, píše se mezi čísly řádků tečka.

Např. Mt. 27,5.13.15; Pa 2,18.25–32.38.

12. Nelatinkové jazyky

Sazba pasáží v jazyce, jehož znaky uvedená písma neobsahují, nebo sazba matematická, chemická aj. vyžadují spolupráci s grafickým studiem, a to ještě dříve, než je rukopis jako definitivní odevzdán (viz bod 1). Jestliže autor používá nějaké vlastní písmo (časté u řečtinářů, kteří mají „vlastní fonty“ z raných devadesátých let – totéž platí i pro hebrejštináře, arabisty, sinology, staroslověnštináře etc., krátce pro nelatinkové jazyky napojené na softwarovou podporu všelijakými nadstavbami Wordu, lingvistickými moduly apod.), je třeba poslat předem kus textu na zkoušku, aby se zjistilo, co se v sázecí aplikaci stane, a podle toho se rozhodnout o dalším postupu ještě v redakční fázi.

13. Obrázky, tabulky, grafy

Do dokumentu nevkládejte žádné obrázky ani tabulky či grafy. Na místo, kam přijdou, vloží autor/redaktor jedinečný řetězec znaků a k němu připíše instrukce: např. ++graf01.jpg++ nebo <<graf01.jpg>> označuje, že na dané místo přijde obrázek v elektronické podobě ze souboru s názvem graf1.jpg; např. ++tabulka15.xls++ nebo <<tabulka15.xls>> označuje, že na dané místo přijde excelovská tabulka v elektronické podobě ze souboru s názvem tabulka15.xls; např. ++sken: obr.12++ nebo <<sken: obr.12>> označuje, že na uvedené místo je třeba oskenovat obrázek z dodané předlohy označené číslem 12 (ta bude v obálce nebo v průhledné pošetce a nesmazatelně označená příslušným číslem).

13.1. Tabulky by měly mít podobu tabulek ve Wordu nebo Excelu, nikoli jen sledu tabulátorem odsazených textů. Tabulky by však neměly obsahovat žádné nadbytečné formátování – jen písmo a jedna tučnost čáry (žádné stíny, podtisky a zdvojené čáry): to vše, bude-li třeba, doplní opět až sazeč. Ke složitým tabulkám, které nejdou ve Wordu uspokojivě vytvořit, je nutné přidat vytištěný nebo nakreslený vzor.

13.2. Kvalita obrázků: autor a redaktor by měli alespoň orientačně umět posoudit, zda dodané obrazové podklady jsou, nebo nejsou použitelné k sazbě a tisku. Nejčastější případy špatných podkladů:

– obrázek stažený z webu ve formátu gif nebo jpg s vysokou kompresí;

– nekvalitní tištěný podklad s výrazným tiskovým rastrem;

– obrázek vytištěný na tiskárně v nízkém rozlišení („zubatý“ obrázek);

– xerokopie fotografie;

– obrázek vložený do Wordu příkazem Vložit obrázek (Word ho automaticky komprimuje).

Vhodné jsou fotografické snímky, kvalitní tištěné předlohy či elektronické obrázky ve vhodném rozlišení (orientačně: fotografie 300 dpi, pérovky 1200 dpi), a to bez komprese.

13.3. Grafy a loga musí mít podobu vektorů, tedy musí být dodány ve formátu AI či EPS (s vloženými fonty nebo tzv. rozkřivkovanými). Grafy, které budou upravovány, mohou být dodány i jako grafy generované Excelem.